Vezměte si slepici – tvora v mnoha ohledech ne nepodobného člověku, a to i velikostí celkové populace na planetě. Je to bytost s určitou od přírody danou duší, která se po miliony let nějakým způsobem postupně či přískoky (to nevím) vyvinula do nějaké současné podoby, v níž se tak nějak snaží co nejlépe fungovat v dnešním světě.
Pro slepici i kohouta je přirozené být součástí nějaké sociální skupiny s určitou hierarchií, ve které se dokáže dostatečně vyznat a najít si své místo, ať už jde o přírodní populaci v lese jižního Vietnamu nebo umělou v kurníku v Nesvačilech. Kamarádka zooložka Verča povídala, že dle nejlepších poznatků si slepice snad dokáže pamatovat v průměru dvanáct nebo osmnáct jiných slepic (to už nevím) a spokojeně s nimi fungovat. Nad nějaký počet jedinců v jednom prostoru ale, jak vidíme v halových chovech, se veškeré sociální vazby mezi slepicemi rozpadají, zvířata jsou z toho ve stressu, ubližují si vzájemně i samy sobě, přestávají mít rády všechny slepice kolem sebe a jejich produktivita i kvalita života je nízká.
Přesně jako slepici v hale mi leta bylo mezi stovkami „přátel“ na Facebooku a Instagramu (~ 600 ks v mém případě). Pak stačí pár antivaxerských, konspirátorských, antiochranářských, proputinovských nebo pavědeckých jedinců, a je to k nevydržení. Proto jsem odešel ze sociálních sítí. Všem doporučuju udělat totéž a místo toho si volat, psát dopisy a vídat se.
Napsat komentář